PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA V OBRAZECH OTAKARA NEJEDLÉHO

Článek k virtuální výstavě PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA V OBRAZECH OTAKARA NEJEDLÉHO, prezentované na webových stránkách www.galerieroudnice.cz.

100. výročí od vzplanutí 1. světové války jsme již vzpomenuli článkem První světová válka v dopisech Milana Švagrovského (byl publikován 14. 3. loňského roku na blogu galerie), v němž jsme představili ilustrovanou korespondenci synovce prvního zakladatele roudnické galerie Augusta Švagrovského, vojáka působícího na haličské frontě. Na tuto tematiku volně navazujeme v souvislosti s obrazy a vzpomínkami roudnického rodáka, malíře a profesora krajinářského ateliéru na pražské Akademii výtvarných umění Otakara Nejedlého (1883 – 1957).

Lidmila Hanzlová v monografii Otakar Nejedlý konstatuje: „Začátek první světové války zasáhl do vývoje Otakara Nejedlého obdobně jako do uměleckého díla celé řady moderních českých malířů. Dal průchod spontánnímu, vzrušenému vyjadřování.“[1] Za jeden z příkladů můžeme považovat obraz Z ulice (1914) (NG v Praze), sugestivně podaný a neobyčejně expresivní výjev. Energické údery štětce nanášející pastózní vrstvy malby zaznamenaly kritické momenty odehrávající se v ulici města po vyhlášení mobilizace. Hřbitovní zákoutí (1915) (NG v Praze) upoutá uvolněným, přitom však pádným rukopisem, živostí koloritu a efektním rozvržením malované plochy, upouštějícím od suché popisnosti. Tuto linii nenarušuje ani strnulá stafáž tří zhroucených postav nad hrobem nebožtíka, snad otce rodiny a jejího živitele. Podobný charakter si uchovává také Nejedlého Pohřeb (1917) (obr. 1) s průvodem jen zběžně nahozených postav, jenž se vyznačuje tlumenějším témbrem odpovídajícím chmurnému výjevu a deštivé náladě. Jako další ukázku Nejedlého válečné tvorby uveďme Dopis z fronty (1916) (obr. 2), jenž ztvárňuje interiérový výjev se zoufající rodinou. Nejedlého prudký přednes tu zesiluje dramatičnost chvíle, diagonálním vedením štětce, výraznou konturou, tlumenou barevností a robustní formou dosahuje plastičnosti, hmotnosti a sevřenosti celé kompozice. Hanzlová výstižně uvádí, že Nejedlého „expresívní období let 1914–1919“ je „obdobím vyváženosti vyjadřovacích prostředků, kdy dramatickému obsahu odpovídá dramatická forma i vyjadřovací prostředky“, v čemž spočívá „síla jeho výtvarného výrazu“. V tomto čase Nejedlý „zcela novým způsobem začíná užívat černě i běloby, čímž obohacuje svou paletu o barvy, které vyžadují výrazné koloristické vyvážení v zeleních, hnědích, pruské modři a rumělce červené“. V jeho obrazech se oproti předchozím obdobím objevuje další konstrukční prvek – prostorovost. Nejedlý barvu využívá jako modelační prvek, „pomocí něhož je obraz vybudován téměř cézannovsky“.[2]

Vedle „plošnějších přísnějších obrazů s pevnější stavbou“ naplňuje Nejedlého práce z válečných let elementární zdůraznění tvářnosti blížící se téměř barokizující podobě. Projevuje se to v naléhavosti forem, kdy je obloha „nápadně sklenuta do půlkruhu (…). Tento směr pohybu je zdůrazněn i rukopisem.“ V roce 1917 Nejedlý svou pozornost zaměřuje k motivu Židovských pecí na okraji pražského Žižkova (místu se také říkalo Šibeniční vrch), širého jakoby opuštěného území holých stromů a osamocených lidských postav zatěžkaných ranci, nad nimiž „bloudí hejna ptáků“. Námět se zdá být předznamenáním obrazů z francouzských bojišť a „vyklenutý barokizující tvar se nyní láme do hran“. Promítá se tu „bezútěšnost válečných let“.[3] Podobného ražení je také obraz Cesta (Pečín) (1919) (obr. 3) z prostředí Orlických hor.

Na jaře roku 1919 odjel Nejedlý společně s Vincencem Benešem z pověření tehdejšího Památníku odboje malovat na francouzskou frontu se záměrem zachytit památná místa 1. světové války, na kterých bojovaly jednotky československých legií. Oba malíře na cestách doprovázeli přímý účastník tamních bojů Martin Bureš a vojenský expert kapitán Harna.[4] Své poznatky a zážitky z tohoto putování Nejedlý následně vylíčil v knize Malířovy dojmy z francouzského bojiště. Podobných výprav na bojiště 1. světové války se zúčastnili ještě další přední čeští malíři: úseky italské fronty zaznamenali Oldřich Koníček, Ladislav Šíma a Jan Angelo Zeyer, na slovenskou frontu pak zavítali Rudolf Kremlička a Jan Trampota.

Ve sbírkách Vojenského historického muzea v Praze se nacházejí rozměrná plátna  znázorňující bitevní pole, která jsou němým svědkem tragického válečného běsnění. Názvy děl označují místa konkrétních bojišť: Prunay, Souan, Tahure, Terron, Belloy, Cumièrs, Mort-Homme, Neuville Saint Waast, Targent nebo Chataucourt. Krajiny evokují představu prázdného, „prehistorického mořského dna“ s hrou vodního živlu v oblacích a probouzejí v člověku teskné ozvuky duše. Jistě není bez zajímavosti, že se Nejedlému v roce 1930 dostalo významné pocty ve formě Řádu francouzské legie.[5]

Akce Památníku odboje se setkala s částečným nepochopením, když se vyskytly námitky (např. ze strany Karla Teigeho) poukazující na skutečnost, že obrazy zpodobňují místa až po skončení válečných vřav, tedy ex post, a jejich autory jsou jedinci, kteří sami nemají bezprostřední válečnou zkušenost. Sám Nejedlý se zmiňuje, že mu časově i finančními prostředky omezený program, soustředěný pouze na objednavatelem vytčené cíle, neumožňoval více se danou tematikou zabývat a pokusit se o vlastní výtvarné vize. V této souvislosti se zaobírá vzpomínkou na Remeš s její pozoruhodnou katedrálou a píše o „shroucení všeho snažení o vyšší ideály člověčenstva,“ neboť „tu vidíme zákony lásky proměněny v učouzené ssutiny, v jejichž středu trčí do nebes plačící katedrála, mučednice, která uprostřed hromového třesku, v ohni a dýmu, vřavě a běsnění válečném, v bolestech, tiše zaznamenávala na svém těle surovosti a ničemnosti lidské lži, přetvářky a uměle vymyšleného předstírání lásky“.[6] A dále ještě připojuje: „Tak naslouchal jsem posledním vzdechům, které vydechovalo umírající město. Kam zrak jen pohlédl, všude vanul dech žalování a vyčítání, ať na ulicích, nyní sotva patrných, ať v ssutinách někdejších příbytků lidských, do jejichž prostředí zanesly již větry semena nového života, vzklíčená, zelenající se a proměňující dřívější salony v hřbitovní zahrady, ať v hromadách železných travers, trčících bizarně do cest, na nichž se zvedaly kotouče prachu – dráty, kůly, zpřerážené telegrafní tyče, zkroucené kolejnice elektrické dráhy – všechno, všechno varuje a žaluje.“ Při průchodu cestou na vlak zbořeništi remešských uliček se Nejedlý pomalu dostává „do nitra bojiště“, soucítí s krajinou, která se ponořila do „tragického spánku“ podobajícímu „se spánku věčnosti“. Bohužel se můžeme již jen dohadovat, v jaké formě a jakým způsobem by se Nejedlý zmocnil motivu válkou zničené Remeše, která se stala „jen místem, kterým jsme procházeli k bojišti u Prunay“.[7]

Z okna vlaku vzdalujícího se Remeši a mířícího do Sillery Nejedlý pozoruje „mírně zvlněné pláně“ se „spoustou ostnatých rezatých drátů, natažených od kůlu ke kůlu, od tyče k tyči“, jež tvoří „celá pole, splývající v jedinou rezatou neb šedomodrou plochu“. Pod obzorem se světlým písečným pásem pevnosti Pompelle oblast hyzdí „spousty nejrozmanitějšího válečného nářadí, nevyjímaje ani obludné kolosy zhroucených tanků“.[8]

Na cestě pěšky ze Sillery do Prunay Nejedlý se svými druhy vidí pozůstatky „zachovalé munice, zejména několik druhů ručních granátů (…) celé pásy patron do strojních pušek, pušky, části aeroplánů, veliké i menší obusy, řemeny, brašny, shnilé obleky, kosti z koňů i lidí, kříže, plynové masky, rozsypané chemikálie, které co chvíli naplňovaly střídavě s hnilobným zápachem močálů celou atmosféru“. Samotná vesnička se nachází v troskách. „Povrch země jest křížem krážem úplně rozhlodán a rozrytý. (…) Všude jest její tělo nejrůznějším způsobem obnaženo a křídovými jízvami světlého jílu pokresleno. Sotva by se našel jediný centimetr nezraněné půdy! Celé prostranství poseto jest dolíky, jeden vedle druhého, jako po neštovicích; celý povrch plochy prohlodán jest spojovacími chodbami (…) A nyní se klene nad tímto tichým pohřebištěm blankytně modrá obloha a svítí hřejivé slunce, zcela tak, jako dříve. Pod jeho blahodárnou léčivou silou již se opět rány zacelují. Ze zbrocené půdy ssají rostlinky lahodné šťávy a vystavují barevné květy pocelům paprsků, z jejichž síly a moci hromadí se veškerá energie života (…)“ Takovýmto barvitým způsobem Nejedlý popisuje svůj pocit, který v něm tento rozbolavělý kraj zanechal. Z dáli doznívá dunění, při němž němečtí zajatci vyhazují „do povětří podminované úseky země“, zvuky letícího aeroplánu mu imitují „válečnou píseň“. Kromě ruiny prunayského kostelíka, dřevěných křížů hřbitova, sutin a bizarních zuhelnatělin stromů Nejedlý pozoruje skupiny vran a konstatuje, že „tento námět pojal jsem do svého programu“.[9] Konkrétní podobu těchto scenerií ilustrují také oba vybrané obrazy: Bojiště u Prunay (obr. 4) a Ves Prunay s troskami kostela.

Nejedlý měl šťastnou povahu a smysl pro humor, díky nimž si získal oblibu a porozumění u přátel a žáků na pražské Akademii. Svědčí o tom i úsměvná historka z Prunay: „Našel jsem velice vhodné místo, se kterého bylo možno obsáhnouti typický ráz této příšerně rozryté země. Ale místo nebylo bez překážek. Nejen že pražilo polední slunce a že poletovalo sta dotěrných zelených, žlutavých a šedých much, ale místo bylo přeplněno rezatou spletí ostnatých drátů a spoustou válečné munice, zejména velikých ohavných obusů a ručních granátů, které jsem musil dříve odstraniti. Se vzrušenou fantasií pozoruji bezradně tento chaos obludných výrobků. Vzpomněl jsem na vyprávění jednoho vojáka, který mi řekl, že prý jest zvláštní druh chemikálií, se kterými válčící strany naplňovaly těžké obusy. Zvláštnost ta záleží prý v tom, že se postupem času chemikálie zaměňují, samočinně zapalují a způsobí neočekávanou explosi. Mimo to se mi zdálo, že by i žhavé slunce mohlo míti na explosi vliv a konečně, že bych při odstupování od obrazu mohl zapomenouti, v jakém se nalézám prostředí. Proto dlouho uvažuji, co s tím počíti. ‚Udělám to tak‘, pravím sám sobě. ‚Tuto jest hluboký zákop s vyhrabanou hlínou, která tvoří ochrannou stěnu, vezmu jeden obus po druhém, vhodím do zákopu, při čemž vždy padnu na zemi, abych byl chráněn, kdyby náboj explodoval‘. Vzal jsem první. Byl nesmírně těžký a strašně sluncem rozpálený. Nesu jej opatrně a pomalu v náručí jako vánočku, rozhoupám, vhodím do zákopu, padnu na zem a čekám. Nic, – všecko je v pořádku. A tak jsem několik takových kusů odstranil. Pohled na mne musil být nevýslovně komický, zvláště když jsem již všecek vyčerpán nesl v náručí poslední kus, zakopl a upadl i s velkým obusem. Všechna krev se ve mně zarazila, ačkoliv jsem se nezapomněl v rychlosti k obusu obrátiti zády. A tu jsem viděl, že svědkem této komické scény je několik bošů v hospodských čepičkách, pro které to musilo být pěkné povyražení. Nevěda, jak bych své rozpaky zakryl, povídám: ‚Man muss ein Strateg sein‘! ‚Ja wohl‘, povídají Němci, smějí se a jdou dále.“[10]

Po této etapě se malířská výprava vrátila do Remeše a vydala se na cestu do Paříže (zde se k ní nakrátko připojil také malíř a grafik Tavík František Šimon). Dalším cílem putování se stalo město Suippes, které podle názoru Nejedlého nebylo zničeno stopami války v tak široké míře jako Remeš. Pod Burešovým vedením skupina pokračovala do míst těžkých bojů našich legionářů, do Souanu a Tahure. „Podél zaprášeného příkopu vzrůstá počet kovových neb dřevěných, stejně zaprášených křížů, na nichž jest zpravidla nasazena přilbice padlého vojína. Okolo hrobů se barví drobné polní kvítí.“ Takový výjev představuje tušová kresba Z francouzských bojišť I. „Když jsme vstoupili do ruin dřívější obce Souanu, uchváceno bylo naše oko i nitro hrůzokrásnou orgií, kterou zakončovalo slunce krvavě svou dráhu. Do ohnivých oblak týčila se stupňovitě pobořená stěna dřívějšího kostela. V několika okenních průhledech dohasínal nebeský požár. Na zemi, zarostlé trsy kopřiv, ukládal se pozvolna temný stín. Ani větřík nezavanul, ani lístek se nepohnul.“ Dramatický krajinný ráz odhaluje obraz Bojiště u Souanu (obr. 5), z něhož cítíme Nejedlého smysl pro vyjádření „motivu života a motivu smrti“. „Po obloze honí se jarní mračna a střídavě zacloňují nebo odhalují sluneční svit. Tu se země rozsvětlí, tu zase zachmuří. Jest to jarní hra světel, rozechvívající v nitru člověka všechny struny životní, jejichž zvukem naplňuje se všecek prostor, země i obloha.“ Pohledem na zpustošené prostranství se ve vnímavém malíři vynořuje fantaskní, až obludná představa „hřbetu nějaké šeredné ryby“.[11] Nejedlý dále  poutavě vypráví o okolnostech nocování v Souanu, které se neobešlo bez jistého provizoria ve ztížených podmínkách: „Večerní chlad, který se po západu slunce snesl na zemi, nabádal k tomu, abychom se tepleji opatřili. Vydali jsme se tedy na lup a strhávali v okolí kde jaké cáry, abychom si jimi podestlali. Když jsme to vše snesli, urovnali a zavřeli dvéře, padl každý bezvládně na své lůžko, které jen což zapraskalo a zavrzalo.“ Ani tato přípravná opatření však členům malířské výpravy příliš nepomohla: „Noční klid rozrušuje se pozvolna střídavým šramotem a vrzáním matrací. Nikdo nemůže zimou spáti, noc je nekonečná. Slézám s postele a bezradně šourám se tmou. Uléhám, vstává soused, uléhá soused, vstávám já. Nesnesitelné chladno. Veškerá teplota těla byla spotřebována. Obalujeme se nasbíranými špinavými cáry ze zákopů, uléháme a pokrýváme jimi celé tělo i hlavu, aby alespoň teplý dech, neunikaje žádnou skulinou, působil částečné oteplení. Cítím podivný plesnivý zápach, který vdechuji ze špinavých hadrů. Což na tom, jen kdyby to hřálo! Ale marně. Ničím není možno vzdorovati dotěrnému mrazení. Vstávám rychle s lůžka a všecek zimou znavený vrávorám ke dveřím. Když jsem je otevřel, osvětlila se světnice jasem časného jitra. Nad rozvalinami Souanu visely dlouhé cáry husté mlhy. Na obou lůžkách ve světnici ležely dvě zakuklené, zkřehlé mumie.“[12]

Ve vzpomínkách na oblast Tahure Nejedlý odkrývá své dojmy a hloubku zaujetí, kterou v něm vyvolala zdejší zjizvená tvář krajiny: „Stojím na malém obnaženém návrší. Jest poledne. Sluneční paprsky rozpalují bílé tělo zohavené země. Několik borovic jako rozervaní, rozcuchaní šílenci, spoutáni ostnatými chumáči rezatých drátů, vyprávějí o strašlivém šílení lidí, jehož byly očitými svědky.“[13] Nejedlého komentář nejlépe vystihuje obraz Tahure (obr. 6), ve kterém kontrastuje silný proud světla v protikladu s prvky napětí v dynamicky pojaté kompozici.

Další z teritorií války, které Nejedlý se svými druhy navštívil, nese název Belloy. Nejedlý píše: „Kolem konečné stanice, která byla naším východištěm, rozprostírá se široširá rovina, zpustošená nejstrašlivějším způsobem. Jen tu a tam ze země vyčuhují jakoby bleskem okleštěné a zuhelnatělé skupiny kmenů, cesty jsou vesměs rozvrácené, jáma vedle jámy, přeražená telegrafní tyč, pole jako všude zasíťovaná ostnatými dráty, křížem krážem provrtaná země, kola, vozy a hlavně spousty rezatých plechů. Toť bojiště, na kterém vedli hlavní slovo Angličané.“ V prostoru někdejší továrny zbyla jen ohromná spoušť v podobě blíže nespecifikovatelných, děsivě zašlých hald. Továrna „jako by byla vhozena do mohutného drtiče a zase vysypána na své místo“.[14] Jako terč člověkem nezlomené přírody vyznívá keř „krásných růží. Také jeden citronník, keře angreštu a ryvízu, pozůstatky dřívější zahrady.“ V obraze Belloy – Saint Terre (obr. 7) „sama příroda ustrojila se do rudého hávu, aby ve spojení s pozůstatky ničivého díla lidí připomenula požár hrůzy minulých dob“.[15] Malba dosahuje působivého účinu v expresivně emotivním rámci, rudý kolorit v kombinaci s důrazem na neutěšený stav přírody zpřítomňuje hrůzu války, její pekelnou vřavu přinášející zkázu. Jistou obdobu díla spatřujeme v obraze Cumièrský les (obr.8) rozvíjejícím stejné téma ve střízlivém záběru skutečnosti, jenž se liší jen zvoleným rejstříkem barevného spektra.

„Legionářské“ malířské výpravě se zároveň dostává výkladu přímého účastníka bojů Bureše, který se stal průvodcem celé skupiny a mohl jí všechny své poznatky a nabyté zkušenosti podat přímo na místě, kde se vše odehrávalo. Tak se např. účastníci dozvídají o tom, jak frontoví vojáci „v zápalu bojů“ zabili protivníky v nepřátelské linii: „‘Tady sme vodpravili asi deset Němců.‘ – ‚A proč?‘ táži se já. ‚To bylo tak. My sme támhle dělali útok. Voni zůstali schovaný a dyž sme je přešli, tak do nás pražili ze zadu. Francouzi je zajali a měli přijít na frontu. Ale komandant neměl žádný lidi, který by s nima poslal, tak je postavili ke zdi a vodpravili hned. (…) ‚A Martine, také jsi někdy útočil na bodák?‘ – ‚No, čéče, to je hrozný. To vůbec ani vo sobě nevíš a zpátky zůstat nemůžeš, to by tě střelili, za tebou do linie. To když to vrazíš jednomu do břicha, vono tě to tam vjede jako do másla. Při útoku, to seš jako zvíře. To obyčejně před útokem dostal každej napít kořalku.‘“[16] Další Nejedlého dílo Belloy opět nejlépe vystihuje autorova glosa: „Toto místo poskytovalo oku překvapující přehled bojiště, které se otvíralo na všechny strany, jakoby do nekonečna. Tisíce a tisíce let hrobového ticha leželo na těchto ustrnulých rozvalinách a kostrách minulosti. Nikde se nic nepohnulo, ani větřík nezavanul. Jedině bzikavka tu a tam usedla na suché dřevo, přerušujíc hluboké ticho rušivým bzukotem a stále vzrůstající dotěrností. Rozhlížeje se kolem do kola, postřehl jsem v dálce řadu pohybujících se lidí. Byli to němečtí zajatci, vracející se v průvodu ozbrojených Angličanů z práce.“[17] Na ponurém obraze rezavého zabarvení s nejrůznějšími odstíny okrů a hnědí se rozprostírá široká pláň se zmrzačenými torzy stromů. Tento výsek doplňuje kalná, deštivá obloha projasňující se směrem k obzoru. V zákopech se tu a tam objevují drobné „‘žebříčky, po kterejch se chodilo, dyž bylo bláto‘.“ Burešův doplňující výklad pokračuje: „‘My sme tenkrát útočili támhle vod lesa, jak vidíš takový metlice na obzoru. Tam se táhne Údolí smrti. To zde ještě byly domy‘.“[18] Nejedlý se v jiné pasáži k motivu Údolí smrti znovu vrací a zachycuje zvláštní magickou atmosféru prostoru zračícího lidskou záhubu a zánik života: „U hřbitova odbočuje sotva znatelná rozvrácená cesta k mírnému táhlému údolí. Je večer. Mdlé opary, prosyceny zsinalým světlem, hrouží se na dno mlčení. Několik roztroušených křížů posvěcuje nesmírné ticho. Na hrobech vykvetly rudé květy vlčích máků a matně planou jako věčná světla. Od západu k východu vane chladný dech smrti.“ O jakési formě bytí tu svědčí jen lišky, které „jako dva stíny stoupají po svahu údolí“ .[19]

Jímavou vzpomínkou na putování ve válečném pásmu Belloy, „uprostřed jednoho z největších a nejstrašlivějších bojišť ve Francii“, Nejedlý přibližuje společné večery před příchodem nového dne: „Na obrovské klenbě nebeské rozsvítily se hvězdy, v ohništi červenalo se několik dohasínajících oharků. V okenním rámu naší noclehárny jevil se na stříbromodrém podkladě letních nocí divný obraz hrůzy. Bizarní zkroucené pahýly v řadě a nehybné, jako kostry ozdobené třpytnými drahokamy, rozněcovaly fantasii. Mezi všemi třpyty našel jsem usínaje ten jediný, který mi kynul, a za krátko plynula již má bytost v moři nekonečnosti.“[20] Podobnou poetiku si zachovává Nejedlého popis rána taktéž prožitého v Belloy: „Na východě vzmáhá se rostoucí požár v oblacích. Ale nešvitoří ptactvo. Příroda v Belloy mlčí – mlčí, – dech smrti a hrobové ticho neslavně doprovázejí příchod jitřního života. Ze sousedního domku vylézají dva schlíplí vojáci, prolezlí zimou až do poslední kostičky. Na obzoru pohybuje se řada přicházejících zajatců.“ Náplň obrazů z prostředí francouzských bojišť tvoří střídání přírodního rytmu zmučené krajiny s okolnostmi směřujícími k vyrovnání se s traumatem války. V jejich bezprostřednosti se zrcadlí Nejedlého vnitřní účast a zamyšlení nad právě prožitým pocitem selhání lidského ducha. Nedaleko stavení, v němž Nejedlý a jeho společníci v Belloy bydleli, se rozprostíral hřbitov, jemuž se válečné běsnění rovněž nevyhnulo: ve změti poražených křížů, rozvrácených zdí a zdeformovaných mřížových vrat se uprostřed „zahrady pokojného spočinutí“ na kříži tyčí „kovový Kristus, s rozraženým prsy, s přeráženýma rukama i nohama. Bolestný jeho výkřik probodl nesmírné ticho a zavěsil se v prostoru“.[21] V Nejedlého vyjádření tak můžeme sledovat i jakousi skrytou symboliku nezměrného utrpení na zemi, po kterém snad bude následovat pokoj a mír v prostorách nebeských výšin. Takovýmto obsahem a snad i určitým poselstvím o tom, kam spěje neochvějná víra v dokonalost člověka a v jeho poněkud slepé „vyšší“ zájmy, se vyznačuje olej na plátně Sentheim – hroby československých legionářů. Představuje místo posledního spočinutí a nalezení konečného pokoje mrtvých, padlých vojáků, kteří se již domů nikdy nevrátí. Temná, melancholicky zadumaná krajina rozdělená na dvě poloviny hřbitovní zdí a nad obzorem prosvětlená, symbolizující předtuchu naděje, kterou poskytuje bezpečné zázemí někde v dáli ztraceného domova, nabízí příležitost k osobní kontemplaci.

Zákopy na Mort-Homme (obr. 9) znázorňují pustý, prázdný úhor bez života jen s hejnem několika vran, osvícený jasem ostrého slunce pod vysokou klenbou oblohy.

Někdejší bojiště v terénu kolem Michelbachu představuje naopak obraz optimističtějšího, živějšího ladění. Michelbach vykresluje šťavnatou krajinu pokročilého jara naplněnou vzduchem a zeleným porostem, který již zakryl stopy války. Ani tato Nejedlého práce se však nezbavila ponurého ladění.

Obrazy jako Na kótě 140 u Neuville Saint Vaast I (obr. 10), Na kótě 140 u Neuville Saint Vaast II (obr. 11) nebo Beneath (kóta 140) (obr. 12) se vztahují k příbuzným motivům obrazů Bojiště u Prunay (obr. 4) nebo Bojiště u Souanu (obr. 5). Zpravidla se jedná o rozlehlý pohled do rozbrázděného, vrásčitého kraje plného rekvizit a artefaktů válečného arzenálu – křížů, kůlů, drátů, krytů, zátarasů apod. – sinalé atmosféry a mohutných, táhlých pásů oblak. Bojiště na kótě 140 u Neuville Saint Vaast a Kóta u Neuville Saint Vaast (obr. 13) zobrazují krajinný výsek mocného psychologického účinu.

„Obrazy všech účastníků výprav na francouzská a italská bojiště byly v létě 1920 vystaveny v pražském Belvedéru. Kritikové, mezi nimi i Karel Teige (…), se shodují v tom, že nejúspěšnější žeň přivezl Otakar Nejedlý.“ [22] Olaf Hanel, autor výstavy Otakara Nejedlého v Českém muzeu výtvarných umění v Praze v roce 2005, hodnotí úsilí malířů francouzských bojišť Beneše a Nejedlého a jejich výslednou kolekci obrazů konstatováním, že se jednalo o náročnou práci a „každý se úkolu zhostil po svém, dá se říci, že výsledky splnily očekávání.“ A zároveň připojuje slova: „Bylo by zajímavé konfrontovat obrazy Nejedlého s Benešovými. Vedle dokumentační hodnoty obrazů se oba malíři zhostili úkolu se ctí i po stránce výtvarné. Dokonce se dá konstatovat, že jejich pojetí bylo podobné.“[23] Soubor Nejedlého pohledů na francouzská bojiště byl poté publikován v albu Francouzská bojiště československých legií vydaného Janem Štencem v Praze.

Nejedlého vyprávění otištěné ve Volných směrech končí pojednáním nazvaným „Krvavá oslava“, v kterém se, jako ostatně i v mnoha dalších Nejedlého spisovatelských záznamech, projevuje autorovo nemalé literární nadání: „Okolo našeho stavení chodili každodenně němečtí zajatci na práci. (…) Angličané měli jediný zájem o to, kdy již bude podepsána mírová smlouva, aby se mohli navrátiti domů. Zajisté, že stejná, ba ještě větší, byla touha německých zajatců. (…) Všechno nasvědčovalo již tomu, že tento závěrečný akt bude proveden v nejbližších dnech.

Bylo to jednou večer, zpustošené Belloy hroužilo se do krvavé orgie zapadajícího slunce. Rozvrácené kmeny obrovských stromů zámeckých děsivě trčely do mračen, na kterých jako od požáru zachycovalo se rudé světlo, vycházející z červeného pruhu, ležícího těsně nad ztemnělou rozervanou zemí. Rozražený Kristus na belloyském hřbitově křičel bolestně do krvavého prostoru. Rozvrácené zdivo a kříže koupaly se v rudé lázni děsivého světla, když slunce rozžehlo příšernou pochodeň k oslavě velikého dne, kterým se zavřely brány za vražedným duchem Války. Obrovský požár nebes, jakoby živen veškerou krví lidstva, rozléval se po všem prostoru. Strašlivý symbol velikého dramatu připravila diváku děsivě planoucí pochodeň sluneční, naplňujíc jeho nitro úzkostí a strachem. Bolestný výkřik vycházející z úst rozraženého Krista na belloyském hřbitově zavěsil se jako stín v nekonečnu, aby zapadl na věky do duše všech lidí. (…)

Již dohasíná krvavá orgie na báni nebeské. Do oblačných výšin nad obzorem vznesla se jako panna bílá raketa a rozhodila barevné květy na oslavu zrození nového života. A druhá, třetí, – desátá, – padesátá, v celém okruhu, na všech místech rozletují se po obzoru pestré ohnivé květy. Hle, tam zardělo se nebe purpurem, tam vzplanuly kouře a oblaka zeleným jasem jako veliké vzdušné keře a na všech stranách rozžehují se obrovské požáry, z nichž vystupují do oblak jako z obětních oltářů mocné sloupy zbarvených dýmů. Celý okruh kolem do kola plane v nové záplavě ohňů a pestrých světel, rozstřikujících se na všechny strany. To Angličané oznamují veliký dějinný okamžik. V salonech versailleského zámku podpisují národové mír!“[24] Myslím, že tato závěrečná část Nejedlého vzpomínek je zároveň i tou nejlepší tečkou uzavírající čtyřleté údobí válečného konfliktu, který po sobě zanechal tolik zkázy, bolesti a utrpení, tolik tragických osudů… Kdo však již v roce 1918 nebo 1919 mohl tušit, že důsledky 1. světové války naleznou odezvu v počátku přípravy války nové, jejíž dopady budou ještě těžší, ještě děsivější a katastrofálnější?

Tomáš Herna

[1] HANZLOVÁ Lidmila: Otakar Nejedlý, 1984, str. 26.Tamtéž, str. 26-27.
[2] Tamtéž, str. 26-27.
[3] Tamtéž, str. 26-27.
[4] HANEL Olaf: Otakar Nejedlý, 2005, str. 20.
[5] HANEL Olaf: Otakar Nejedlý, 2005, str. 21.
[6] NEJEDLÝ Otakar: Malířovy dojmy a příhody z francouzského bojiště, Volné směry XX., 1919–1920, str. 156.
[7] Tamtéž, str. 156-157.
[8] Tamtéž, str. 157.
[9] NEJEDLÝ Otakar: Malířovy dojmy a příhody z francouzského bojiště, Volné směry XX., 1919–1920, str. 158-161.
[10] Tamtéž, str. 161-162.
[11] NEJEDLÝ Otakar: Malířovy dojmy a příhody z francouzského bojiště, Volné směry XX., 1919–1920, str. 165.
[12] Tamtéž, str. 172-173.
[13] Tamtéž, str. 173.
[14] Tamtéž, str. 174.
[15] NEJEDLÝ Otakar: Francouzská bojiště československých legií, nepag.
[16] NEJEDLÝ Otakar: Malířovy dojmy a příhody z francouzského bojiště, Volné směry XX., 1919–1920, str. 175–176.
[17] Tamtéž, str. 175.
[18] Tamtéž, str. 176.
[19] Tamtéž, str. 180.
[20] Tamtéž, str. 178.
[21] NEJEDLÝ Otakar: Malířovy dojmy a příhody z francouzského bojiště, Volné směry XX., 1919–1920, str. 179.
[22] HANZLOVÁ Lidmila: Otakar Nejedlý, 1984, str. 28.
[23] HANEL Olaf: Otakar Nejedlý, 2005, str. 19–21.
[24] NEJEDLÝ Otakar: Malířovy dojmy a příhody z francouzského bojiště, Volné směry, XX., 1919-1920, str. 181-182.
Příspěvek byl publikován v rubrice Galerie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>