První světová válka v dopisech Milana Švagrovského

Při příležitosti 100. výročí od vypuknutí 1. světové války v roce 1914 chce Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem vzpomenout významného a tragického údobí moderních dějin a prostřednictvím svého archivu odhalit svědectví tohoto mezního konfliktu z pohledu přímého účastníka. Alespoň z části nám to umožňuje nahlédnutí do korespondence Milana Švagrovského se strýcem Augustem. Galerie moderního umění disponuje sedmi dopisnicemi z let 1916 a 1917, které pisatel zaslal významnému roudnickému sběrateli, mecenáši a zakladateli místní galerie, Augustu Švagrovskému, jako voják východní fronty v Haliči a které komentoval a navíc také opatřil celkem osmi zdařilými kresbami.

V prvním dochovaném a podrobněji komentovaném dopisu z 31. 3. 1916 (zbývající dopisnice tvoří šest korespondenčních lístků s většinou krátkým pozdravem a připojeným obrazovým doprovodem) se Švagrovský po úvodní omluvě, že o sobě nepodával žádné zprávy a na korespondenci neodpovídal, více rozepisuje o své vojenské službě. Zmiňuje, že v prosinci předešlého roku (1915) byl zařazen k telefonistům a následně byli všichni dodatečně vyškoleni. Výuka trvala celý den, „učili jsme se znovu stavěti linii telefonní, dále zacházeti s kasetou a psáti dle rychlého diktátu Morseovou značkovou abecedou podaného“, mnohému se již aktivně naučili před tímto výcvikem. V mužstvu jsou společně s Poláky „6. pluku hulánů, s nimiž se my Češi dobře dorozumíme.“ Milan tužkou zachytil „portrét jednoho hulána“, sedícího, rozkročeného, zasmušilého vojáka s rukama složenýma v klíně. Linie je vedena jistou rukou, šrafované stínování zesiluje dojem plastičnosti.

Švagrovský píše, že u jejich divize je klid a nenacházejí se tu žádné střelecké zákopy. Na severní straně jejich útvar hraničí s „říšskoněmeckou armádou Woyrsch“, „kde se denně střílí z děl“, od ní jej však a stejně tak od Rusů odděluje neprostupný „močálovitý les  Mielaszewo“. Celou frontu navíc obklopuje dvojitá až trojitá drátěná zátarasa. Místo střeleckých zákopů „jsou tu pouze rozestaveny feldwachy (polní stráže) ve vzdálenosti nejvýše 500 m od sebe. Tyto jsou umístěny v pevných dřevěných srubech, obklopených drátěnými zásekami s jediným toliko vchodem.“ Na druhé kresbě tohoto dopisu je „náčrtek nádvoří našeho srubu“. Švagrovský připojuje, že jejich srub „nemá ani dveří, místo okna jest pouze zakrytý plátnem, uvnitř jsou ‚šramky‘ (kamna), v nichž se stále topí, takže jest tu snesitelno“. Přitom míní, že „život zde nepostrádá romantiky, jsme tu jako na letním bytě, nebýt toho vojenského šatu, nevíme o vojně.“

Na jemném tužkovém záznamu zmiňovaného srubu vidíme nároží strohého, nenápadného stavení nahrubo budovaného a vyplněného dřevěnými kůly. Za rohem je, zdá se, krytý vchodový otvor a v druhém křídle jakési dvě drobné kukaně. Střešní prostor tvoří zemina obklopená spoustou kusů dřev nebo různých výhonků.

Každou „feldwachu“, kterých vedle sebe stojí celkem dvacet jedna, tvoří posádka s jedním poddůstojníkem a dalšími osmi vojáky. „Mužstvo střídá se každých 24 hodin, každý muž stojí 2 hodiny na stráži a 2 hodiny má klid.“ Stráže se pak po čtyřiadvacetihodinové službě obměňují, odchází „do fröhlichsdorfu, vesnice dle majora Fröhlicha od 4. dragonů nazvané, postavené vojáky v malé vzdálenosti za frontou“. Další dva Milanovy obrázky představují strážné vojáky: na jednom stojí vzpřímený muž se zbraní přes rameno a s rukama zapřenýma v bok. Tvar i proporce jsou vyvážené, čára je opět plynulá a postava získává na plastičnosti. Přesvědčivě působí i druhý motiv dvou za sebou kráčejících uniformovaných mužů rozdílného věku, kde se Švagrovskému vedle přirozeného pohybu postav podařilo skvěle vystihnout i typizaci obou tváří.

Od „fröhlichsdorfu“ se na hlavní linie vedoucí ke čtyřem polním strážím („feldwachám“) napojují linie vedlejší a směřují k „dalším feldwachám, kde umístěny jsou pouze tzv. ‚Dosentelefony‘.“ Další kresba, kterou Milan označuje jako „telefonní stanici sousední škadrony“, ukazuje čelní vnější průhled hrazením k vstupním dveřím srubu. Její podání je velice účinné v prostorovém perspektivním pohledu. Švagrovský se zmiňuje, že všechny „feldwachy“ s „kasetou“ jsou obsazeny dvěma telefonisty a jim jsou podřízeny další tři „feldwachy“ s „dosentelefonem“. Jedinou výjimku udává u „feldwachu č. 10“, u kterého slouží a kam spadají další čtyři polní stráže.

Podle Švagrovského jsou telefonisté úplně samostatní, dohlížejí na své podstanice a sami podléhají „přímo centrále ve fröhl. resp. komandantu telefonní škadrony u naší divise.“ K jejich povinnostem patří sledovat stav linie a hlídat, aby se vše důležité patřičně hlásilo. Další dvě Milanovy (nejspíše autoportrétní) kresby perem zachycují telefonistu ve „feldwachu“. Na první sedí mladý, soustředěný voják píšící zprávu na stroji. Kreslířův projev je sebejistý, pádný rukopis se v liniích a šrafurách spojuje v kompaktní celek zasazený do otevřeného prostoru. Druhá tmavší perokresba zachycuje telefonujícího muže v práci u stolu. Kout místnosti vyplňuje malé okno a kamínka, o dříví si voják opírá nohy. Hustě šrafovaná síť dodává místnosti šerosvitného efektu. Obrázek doplňuje komentář: „Srdečný pozdrav všem přátelům a známým od telefonu ze stanice u bitevního trainu c.k. jízdního střeleckého pluku“.

Milan Švagrovský si pochvaluje slunečné počasí, měkké kavalce z mechu a také to, že „naše feldwacha leží poměrně ještě na suchu, má dobrou vodu.“ Za nevýhodu považuje chybějící menáž. Píše: „fasujeme denně pouze konservu, ½ chleba, jenž se nyní povážlivě zmenšuje, 3 kávové košty, 2-3 cigarety, sem a tam trochu vína, rumu, kousek másla neb marmelády. Musíme se tudíž uskrovňovati.“ A dodává, že spoléhá na pomoc příbuzných, kteří pošlou něco na přilepšenou. Opět to ilustruje výbornou perokresbou s patřičným komentářem: stranou v popředí postává s rukama v kapsách posmutnělý voják (sám Švagrovský), další tři si pak za ním v pozadí odebírají balíky polní pošty. Nad tímto výjevem stojí připsáno: „A mně tentokráte nepřišlo zase nic!“

Jak se Švagrovský svěřuje, služba u telefonu není náročná a také má dostatek volna. Často se však u nich objevují inspekce a návštěvy různých důstojníků. Závěr dopisu vyplňuje touha po ukončení války: „Čekáme nyní již jen na brzký mír. Podle novin možno v něj doufati, ač není to tak jisto. Těšíme se tu na něj již všichni.“

Tomáš Herna

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Galerie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>