ZEMŘELA JITKA VÁLOVÁ

/MF DNES, 29. 3. 2011/

Za Jitkou Válovou

Sestry se setkaly. Květa Válová nás opustila v roce 1998, její dvojče Jitka za ní odešla v noci ze soboty na neděli. Završil se tak osud obou statečných žen velkého srdce a velkých uměleckých činů. Jitka se těžce vyrovnávala se ztrátou svého druhého já. Trvalo jí to několik let, než mohla zase začít malovat. Jen těžko se postupně vpravovala do svého řemesla. Vždyť obě sestry byly jako rub a líc jedné mince. Navzájem se doplňovaly a povzbuzovaly ve svém hledačství. Květa extrovert, Jitka naopak. Sestry si nikdy na nic nehrály, byly své, opravdové. Věřily obyčejným a jednoduchým věcem a přímým vztahům. Poznaly každou faleš. Byly osudově spjaty s dělnickým Kladnem, kde se utvářel jejich přístup k životu a umění. Z této laboratoře vzešla Jitčina charakteristická, protáhlá figura, odpozorovaná z pohybu valcířů a zápasníků. V šedesátých letech se převtělila v křehká kráčející torza. Těla – vykřičníky úzkosti procházely celým jejím dílem až do závěrečných dnů. V posledních uhlových kresbách splývají s konturami starých pokroucených stromů.

Umění obou sester bylo syrovéa odvážné. Jako kresby z Altamiry, k níž se celý život vztahovaly. Křehký habitus jim nebránil usilovat o monumentalitu, k níž je vedl uctívaný učitel Emil Filla za studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Možná právě naopak. Hold neokázalé všednosti se učily formulovat na konci padesátých let v přátelském prostředí spolužáků ze skupiny Trasa. Jejich sdělení byla vždy zásadní, obecně lidská, existenciální. Nebyla moc populární. Nelíbila se mocným. Však proto bylo tak obtížné vystavovat. Dařilo se to v šedesátých letech a po dlouhé proluce mlčení normalizačních časů až v roce 1983, kdy proběhla republikou série objevných výstav v chebské, karlovarské a roudnické galerii. Tehdy se poprvé ukázalo celé jejich dílo ve své velkoleposti. Plného uznání se jim dostalo až v devadesátých letech včetně ocenění Herderovou cenou v roce 1994. Teprve v roce 2000 představila jejich tvorbu Národní galerie. Do roudnické Galerie moderního umění se Jitka vrátila v roce 2009. Překvapila sérií litých kreseb na hudební motivy, do nichž vložila svou celoživotní lásku k hudbě, jíž rozuměla po svém, tělesně, v přímé vazbě srdce – hlava – ruka. Vrcholem této tvorby byl nový, avantgardně působící cyklus kreseb na barevných podkladech, inspirovaný Planetami Gustava Holsta. V Topičově salónu mu byl v loňském roce vyhrazen zvláštní prostor. Výstava, která bilancovala Jitčinu celoživotní dráhu, probudila v autorce chuť znovu a s plným nasazením vynalézat a tvořit. Jedním z posledních témat byly lilie. Vzala si na ně do ruky pastel a kreslila je s něžným zaujetím pro jejich stavbu, hebkost tkáně a jemnou barevnost.

Jitka odešla za svou sestrou. My se můžeme těšit z jejího umění. V litoměřické galerii je do 17. dubna otevřena retrospektivní výstava obou malířek. Tam se můžeme zhlížet v zrcadle jejich všelidských výpovědí, tam můžeme pocítit sílu drsného i jímavého sdělení o velikosti a údělu člověka na pouti životem. Představíme si přitom Jitčin živý, zvídavý pohled, jímž promlouvala její krásná, přející duše. Tak si ji budeme pamatovat.

Alena Potůčková

Příspěvek byl publikován v rubrice Galerie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>